Podle názoru některých vědců je naše planeta nemocná. Jako by měla horečku. Tito klimatologové se domnívají, že globální teplota se možná přibližuje ke kritickému bodu, kde i malé zvýšení teploty může „vyvolat dramatickou změnu v životním prostředí, což následně spustí daleko větší nárůst globálních teplot,“ uvádějí britské noviny The Guardian.

Jak jsme se do této situace dostali? A dá se tento proces zvrátit? Je vůbec v lidských silách vyřešit problém globálního oteplování, nemluvě o mnoha dalších problémech, které lidstvo sužují?

Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že významným faktorem je lidská činnost, a to zvláště od doby, kdy se v důsledku průmyslové revoluce začala více používat fosilní paliva, jako je uhlí a ropa. Dalším faktorem je nekontrolované odlesňování. Lesy slouží jako plíce naší planety. Stromy pohlcují část skleníkových plynů, které jsou příčinou globálního oteplování. Kvůli těžbě dřeva však mizí velké plochy lesů, takže značné množství těchto plynů se hromadí v atmosféře. Významní představitelé z celého světa se scházejí na summitech o klimatu, aby o těchto problémech diskutovali.

Kjó;tský protokol z roku 1997 stanovil nové limity pro emise oxidu uhličitého. Podepsáním tohoto protokolu se státy Evropské unie a dalších 37 průmyslových zemí zavázaly, že během období od roku 2008 do roku 2012 sníží emise průměrně o pět procent oproti hodnotám z roku 1990.

Kjó;tský protokol má však závažné nedostatky. Například Spojené státy ho nikdy neratifikovaly. K dodržování určitých emisních limitů se nezavázaly ani velké rozvojové země, jako je Čína nebo Indie. Přitom právě Spojené státy a Čína společně vyprodukují asi 40 procent emisí oxidu uhličitého.

Summit v Kodani

S cílem zabývat se změnou klimatu se v prosinci 2009 sešlo v Kodani 119 hlav státu a další zástupci z celkem 192 zemí. Účelem kodaňského summitu zvaného COP 15 bylo nahradit Kjó;tský protokol a stanovit nové závazné limity pro období od roku 2012. COP 15 měl tři základní úkoly:

1. Dosáhnout právně závazné dohody. Velkou neznámou bylo, zda rozvinuté země budou akceptovat potřebné emisní limity a zda největší rozvojové země budou ochotny omezit nárůst emisí.

2. Zajistit financování trvalého řešení. Aby se rozvojové země vypořádaly s přibývajícími problémy v důsledku globálního oteplování a aby zavedly technologie šetrné k životnímu prostředí, budou potřebovat miliardy dolarů po mnoho let.

3. Dohodnout se na systému monitorování emisí. Takový systém by jednotlivým zemím pomohl dodržovat emisní limity. Také by zajistil, aby rozvojové země správně využívaly dotace.

Podařilo se tyto tři úkoly splnit? Při vyjednávání se objevily tak závažné problémy, že i mnohem méně ambició;zní cíle se zdály být nedosažitelné. Během závěrečných hodin konference zástupci 28 zemí z posledních sil vytvořili dokument nazvaný Kodaňská dohoda. Jak uvedla agentura Reuters, dohoda byla oficiálně přijata těmito vágními slovy: „Konference . . . bere Kodaňskou dohodu na vědomí.“ Jinými slovy je na jednotlivých zemích, zda se podle ní budou řídit, nebo ne.

Co bude dál?

Probíhají a plánují se další konference, ale mnozí lidé jsou skeptičtí. Fejetonista listu New York Times Paul Krugman napsal: „Planeta se dále bude vařit.“ Obecně platí, že krátkodobý politický a ekonomický prospěch velmi často převáží nad dlouhodobými ekologickými faktory, což vede k tomu, že se pokračuje v zajetých kolejích. „Chcete-li pochopit, z čeho vyplývá nechuť bojovat proti změně klimatu, hledejte za tím peníze,“ uvedl dále Krugman. Také napsal, že vina za zmaření snah udělat potřebné změny v oblasti globálního oteplování v jeho zemi padá na „obvyklé podezřelé: chamtivost a [politickou] zbabělost“.